PRAVĚK

 

Faktické vymezení: od vydání sady Magic the Gathering: Portal až po vydání Magic: the Gathreing: Second Age

Časové vymezení: 1997-1999
Popis epochy: Sháněl jsem, prosil jsem a plakal, ale přesto se mi nepodařilo sehnat žádné písemnosti z této epochy. Úsvit dějin Portalu halí mlha zapomnění. Vše, co se dochovalo, je jen pár prastarých legend, předávaných ústní formou mezi skalními hráči. Na tomto místě znova prosím a pláču, pokud jste pamětníci a něco Vám zůstalo z této tajemné doby (decklisty, vzpomínky, zážitky nebo kosterní pozůstatky), ozvěte se a nechte mě nahlédnout, vyslechnout, zapsat a okopírovat. Přispějete k odhalování zrodu fenoménu, jenž ovlivnil milióny, no tisíce, no spíše stovky největších mozků té doby!

 

Co nám říká legenda?

     …a sedmého dne Bůh odpočíval. Po šesti čtrnáctihodinových směnách byl notně znaven, ale snad kvůli své předchozí činorodosti ho nastalý klid nebývale nudil. Práce byla hotova, ale stejně měl pocit, že jeho novému světu něco chybí. Vždyť, čím se měl zabývat Adam, když měl odbyto cca patnáctiminutové muchlování s Evou a už ho ubíjelo neustále pojmenovávání všeho živého i neživého. Bůh se zamyslel, a protože byl dokonalý, našel tu chybějící část. Stvořil první karty Magic: the Gathering Portal. Byly ještě dokonalé, neošoupatelné, nemusely se tudíž hrát v obalech a vypadaly božsky. Byla to samá bílá a snad vypadala nějak takhle. Jen obrázky nebyly statické a karty byly ozvučené a nádherně voněly. I sehrál Bůh první partičku s Adamem, a protože byl pán nad náhodou, pořádně Adama vydrtil, dokonale „zmasil“. Když spatřil Adamovy slzy, slitoval se a vypnul svůj vliv na náhodu, ale dopadlo to podobně. Adam byl teprve začátečník a tak ho Bůh zanechal učiti se pravidlům…

     I vyzval na souboje své věrné anděly. Zjistil, že jsou o něco lepší hráči než Adam, ale byli příliš jehobojní, totiž bohabojní, aby nad ním mohli zvítězit. Nepomohlo, ani když přidal do své hry tři nové barvy modrou za světová vodstva, červenou za světová horstva a zelenou za biosféru.

     „Nic naplat,“ pomyslel si Bůh, „chci-li soupeře, musím odhalit pravidla Satanovi.“ A tak sepsal první pravidla, totiž sepsal, namluvil je do mluvícího svitku a poslal s ním dva anděly do pekel. Ti předali svitek do satanových rukou a on slyšel slova boží. Čekal další nudný oběžník nebo výroční zprávu, ale tohle bylo něco jiného! Satan málem nevěřil svým nestvůrným slechům. Měl takovou radost, že si nechal upéct oba anděly v opiové omáčce a posypal si je kokainem! Hned jak pojedl, začal vymýšlet karty do svého balíčku. A ty byly! Neošoupatelné, s děsivými výjevy, asi takovými, plné nechutných zrůd a zvrhlých deviantů. Karty nebyly statické, dělaly obscénní pohyby a děsně, přímo pekelně, smrděly. Až mu to v balíčku pořádně zahnívalo, vyzval Boha na souboj. A jak ta jejich partička dopadla?

     Nijak! Trvá dodnes. Vždycky, když Bůh nemusí chvíli poslouchat nářky věřících a Satan si vezme náhradní volno od rozsévání světového zla, tak si spolu sednou a mastí svoje dokonalé karty, o kterých se nám může jen zdát…

 

Co se tehdy asi dělo? (moje soukromé odhady & dohady)

     Myslím si, že hlavním a nejcennějším motivem této epochy byla fascinace nových hráčů tou novou, neznámou hrou. Tajemno obestíralo tehdejší hry, každý jiný hráč na Vás mohl vytáhnout naprosto neznámou kartu a přesvědčovat Vás o jejím účinku, který se často ani neshodoval se skutečností. Doopravdy jste bojoval proti neznámým obludám a úskočným kouzlům soupeře. Každá hra byla novým dobrodružstvím, jen vaši známí a osvědčení bojovníci vás mohli uchránit…

     Nováčci nerozlišovali mezi vzácnou, neobvyklou a běžnou kartou, protože často ani nevěděli, že něco takového je. Tehdejší hry musely připomínat draftové duely, kde se na nějakou manu moc nehledí a vyhrává se zpravidla až je jich na stole plno. Tehdejší primitivní kultura lovců sběračů proto zákonitě musela vyznávat silné bijce, jako tohoto červa, draka, nebo dokonce hlubinnou obludu. Obrovsky cenná musela být tudíž karta, která si s těmito mazlíčky hravě poradila, ano, uhodli jste, je to pracka. Nebo ještě univerzálnější “nafukovací“ blejzo. Z tohoto faktu vyplývá i tehdejší záliba hráčů v černé a červené, případně jejich směsky, která ostatně v trochu pozměněné formě trvá dodnes. Už v těchto nevzdělaných dobách hráči pomalu dospěli ke zjištění, že hru mohou rozhodnout i o něco menší a tudíž rychlejší bijci, jako tenhle vampýr nebo neunavený drak. Pomalu se na svět klubalo základní pravidlo constructed formátu, které je, že karta může být platná jen tehdy, pokud ji lze vyvolat v reálném čase, čili pokud možno před zabitím jejího majitele. Primitivními a pomalými způsoby se začínal zkoumat fenomén výkon/cena jednotlivých karet. Nedošlo to zdaleka do takové preciznosti jako dnes, ale docházelo k tomu.

     Dalším typickým a archaickým znakem, který přetrval až na hranice novověku, je počet karet v balíčku. Tehdejší balíky, to byli praví mastodonti, pomalí a nemotorní dinosauři zvící i sto karet. Ve svých tělech měly z dnešního hlediska až smešně nedokonalé orgány jako toto, tohle nebo dokonce tenhle kousek. Karty se do balíků cpaly bez ladu a skladu, nespolupracovaly a často byly k ničenu, protože účinkovaly jen ve velmi vzácných situacích. Například karty zaměřené jen proti jedné barvě se hrály běžně v balíku, protože pojem sideboard byl neznámý. Tehdejšímu všeobecnému nadšení pro hru to však vůbec nevadilo (dneska by se s takovými kartami na ruce člověk uvztekal nebo ubrečel). Doba pravěku měla také svůj barbarský krvavý rituál – hraní karet bez obalů a jejich naprosté ojíždění na těch nejnemožnějších površích jako koberec, asfalt nebo dokonce okraj dětského pískoviště. Oběti těchto nelidských krutostí smutně mžourají v mnohých sbírkách dodnes a jsou závažím na svědomí jejich majitelů.

     Posledním jevem této éry, který přetrval i do středověku, byla malá četnost karet v balíčku. Hrát něco čtyřikrát, jak dovolovala pravidla, to byla velká vzácnost jednoduše proto, že málokdo sehnal čtyři kusy od jednoho druhu karty. Vše se hrálo jednou až dvakrát. Dnes se do takových dob uměle vracíme formátem highlander nebo halfconstructed (viz. rubrika Formáty).

 

Shrnutí. (aneb nezažil jsem, ale mám tu drzost hodnotit)

     Tehdejší doba by z dnešního hlediska za moc nestála, ale ti, kteří ji prožili, ji milují. Poznáte to tak, že při vzpomínkách na ni jihnou, oči se jim mží a z úst teče proudem sladkobolná nostalgie. Karty jako by tehdá byly větší a barevnější…a člověk se od nich prostě nemohl odtrhnout a byl schopný, i přes zákaz rodičů, hrát proti sourozenci s baterkou pod peřinou hluboko do noci. (A pak se druhý den divil, že mu to ve škole nejde jako jindy.)

Laďa