STŘEDOVĚK

 

Faktické vymezení: od vydání sady Magic: the Gathering Second Age až po začátek mého obcování s Portalem.

Časové vymezení: 1999-2003

 

Co nám říká legenda?

     „Poslyšte baladu o konci tří velkých reků, mužů statečných, čistých a čestných. Skiritha, nezdolného, vymítače pouštních démonů, Brega, siláka, škrtitele stohlavé hydry pod zlatým městem, a muže největšího, slovutného Gwaiwirda, pána Andělského meče, kata netvorů…Oživte plamennou vzpomínku na poslední výpravu. Tam, ve chřtánu Dakmorských bažin, našla je chladná družka smrt…“

====

      „Proč, bratře, proč se musí stmívat? Proklatá noc vyžírá moji naději…“ zašeptal Gwaiwird.

     Skirith místo odpovědi jen zařval. K jeho noze se doplazil stín jako odporný černý slimák. Ve stínu však muselo být něco schováno. Jakmile objal Skirithův kotník, strhla ta neznámá síla rytíře na zem. Skirith hned po pádu ťal do stínu… Jednou, dvakrát, ale ten ho nepouštěl…Stisk naopak zesílil, v noze zaskřípalo. Gwaiwird rychle tasil svůj meč a ukázal jím na stín. Jak se ostří přiblížilo, stín se prosvětlil bledým světlem. Gwaiwird spatřil vychrtlou hnědou paži, která jakoby vyrostla přímo ze zkaženého bahna, svírala nohu jeho druha, prsty zatlačeny hluboko do kůže.

     „ZA BREGA!“ zakřičel Gwaiwirth a přesekl nestvůrnou paži. Místo krve vystříkla jen hustá černá pasta. Z hloubi, zpod bláta, zaslechli rytíři zaskřehotání. Neznělo bolestivě, ale vesele!

     Než se Skirith stačil zvednout, vyjely z bahna další čtyři paže a chňaply ho. Táhly ho dovnitř stínu. Ten se rozléval do stran jako černá polévka. Jen Andělský meč ho mohl zředit. Gwaiwirth jím rychle přesekával hnědá zápěstí. Na žádném bojišti nebyl rychlejší a přesnější meč než Andělský v rukou toho Nejlepšího. Čtyřikrát vystříkla černá pasta a potřísnila oba rytíře. Skřehotavý chechot zesílil a Skiritha začal močál vtahovat do svého smrdutého břicha osmi pažemi! Než je Gwaiwird stačil přesekat, vyjely z bahna další. Chechot už přímo řval a Skirith se zoufale mrskal v blátě. V záblescích bleskurychle pracujícího Andělského meče viděl Gwaiwird jeho oči, vystrašené oči! Nikdy předtím je u svého druha nespatřil takové. Skirith se nebál ani pekla, a kdyby viděl kde je, zbavil by ho všech ďáblů…

     Gwaiwird už nemohl rychleji sekat. Vzduch byl plný cákanců černé pasty a příšerně řval. Gwaiwird už cítil návaly bolesti v hlavě, uši mu krvácely. On si je však nezakryl, jako šílený se snažil vysvobodit Skiritha. Pasta už pokrývala oba rytíře, Skirirth už pod ní skoro nebyl vidět a Gwaiwirdovi zase stekla do očí.

     Jednoruč sekal a snažil se vyčistit si oči. Trýznivý chechot najednou přerostl ve výkřik. Lidský výkřik. Mnohokrát zesílený…To už nemohl Gwaiwird přetrpět, jeho ruce samy pustily jílec meče a stiskly mu ze stran hlavu. Ta se mu bolestí málem rozskočila. Zvuk náhle ustal a Gwaiwird zjistil, že slyší jen svoje sténání. Otevřel oči. Pasta už v nich nebyla, nikde na něm nebyla. Zřídla a stekla mu z těla. Pohlédl na místo, kde předtím ležel Skirith…byl tam, ani na něm už nelpěla černá hmota. Nehýbal se, v hrudi měl zaseklý Andělský meč!

     „NEEEEEE!“ zaječel Gwaiwird.

     Oslepený a ohlušený sám zabil svého druha, nejpřesnější meč selhal, příšerné čáry močálu ho snad samy navedly do Skirithova srdce.

     „Vrahu!“ zašeptal povědomý hlas. Slzící Gwaiwird sebou trhl. Poznal hlas Brega! Ztraceného Brega, který už od vstupu do močálů prožíval ty nejmučivější sny z celé trojice. Pak se mu ty příšernosti začaly „zdát“ i ve dne, když bděl. Zešílel z toho a před dvěma nocemi se sám vrhl do hluboké bažiny. Viděli jak ho močál pohltil.

     „Oba jsi nás zabil.“ Hlas mluvil ze tmy, ale Gwaiwird poznal, že to, co jím mluví, se blíží.

     „Jsi viník.“

     Gwaiwird krátce zaváhal, ale pak vytrhl svůj meč ze Skirithovy mrtvoly. Prosvítil tmu ve směru hlasu. Čekal jednoho, ale bylo jich tam víc. Černí a chlupatí. V jejich čele kulhal jeden větší, pokřivený, oči měl vyboulené a v nich uvězněné jedovaté zelené světlo. Podle kyrysu z dračích šupin ho Gwaiwird poznal. Znetvořený Brego vedl hordu močálových bestií. Přesila sto na jednoho. Jen mlaskali, když útočili na znaveného a utýraného rytíře. Nikdo však neviděl lepšího šermíře. Modlil se, když stínal obludné hlavy. Na hromadě mrtvých těl se pak utkal s hlavním náporem vedeným samotným Bregem…

     „Bože je to snad samotné peklo?“ pomyslel si Gwaiwird.

     Myšlenka nemůže být slyšena, ale Brego mu přesto odpověděl: „Ne, to jsou Dakmorské močály…“

====

      Zlomený meč klesal do hlubin, už nezářil, ztrácel se navždy. Jeho majitel však přesto nedošel spasení. Jeho duše stále vězela v rozedraném těle. Neunikla žádnou zablácenou ranou. Jiný by dávno zmrtvěl, ale Gwaiwirdovi toho nebylo přáno. Jedy z drápů jeho přemožitelů mu nedovolily ani zemdlít. Musel trpět.

     Už nebyl schopen vnímat jak dlouho to trvalo než ho dovlekli před samotnou Toriju, nejvyšší dominu Dakmorskou.

     „Údy jedem promořené, mysl navždy pokřivená, jen srdce zůstalo čisté,“ řekla mu.

     Gwaiwird neodpověděl, už nemohl mluvit. Už skoro nežil, byl spíše držen při životě.

     „Je na světě něco, co by odolalo zkaženosti mé černé magie?“ zeptala se Torija.

     „Uvidíme…“ dodala a vrazila svoji pařátu hluboko do Gwaiwirdova hrudníku. V mlaskavé ráně ohmatávala tlukoucí srdce. Gwaiwird ani nezasténal.

     Torija se otřásla a vyjekla. Z rány vytáhla jen pahýl své šedé paže. Její odloučená ruka zůstala sevřená na rytířově srdci. Gwaiwirdovo ústa se prohnula…do nečistého ošklivého šklebu. Nikdo netuší, že právě takhle se zrodil největší tyran, Hysgenos hrůzonoš, prznitel národů, strůjce dlouhé doby Temna a šeptaná postava mnoha dalších příběhů.

 

Popis epochy:

 

Co se tehdy asi dělo? (moje soukromé poznatky ze studia středověkých decklistů )

     V této historické etapě už hráči vylezli ze svých jeskyní a doupat. Začali poznávat další fenomén Magicu, a sice turnajové hraní. Tehdejší klání Vám mohu popisovat jen z doslechu, ale musela to být tehdy síla. Doma pracně piplané balíčky, kohouti na svých malých dvorečcích, se najednou ocitli ve vichru tvrdé konkurence z celé republiky. A ten vichr na nich často nenechal ani pírko. Tvrdé boje až tří desítek hráčů prověřily každého a všechno. Stačilo „pár drobnějších chyb“ a hráč byl zadupán do prachu. A co si budeme namlouvat, „pár drobnějších chyb“ se povede na každém turnaji. Jen málo lidí na této planetě hraje absolutně čistě.

     Podoba středověké hry se však přeci jenom změnila. Prostudoval jsem několik desítek tehdejších decklistů a troufám si tvrdit, že hry rozhodovaly boje středně drahých armád. V nich pochodovali osvědčení bojovníci za čtyři až šest man jako je tento copatý otesánek, přerostlá houževnatá žížala nebo i dnes viděné „vzdušné hovno“ alias Talas Air Shit. Ti se pak navzájem kuchali za podpory destrukce, vracení do ruky a i nově objeveného půvabného kántrování. Takto vypadal hlavní proud tehdejších balíků. Jen některé vybočily z řady tím správným směrem a často měly úspěch. Ty nejslavnější z nich se Vám chystám postupně představit.

     Středověké balíky oproti těm pravěkým značně zeštíhlely, ale stále v nich zůstávalo pár zbytečných karet navíc. Tehdejší stavitelé prostě odmítali odvrhnout středověká dogmata a až na výjimky se neodhodlali myslet renesančně. V balících také ne všechny karty táhly za jeden provaz, jejich spolupráce nebyla v lepším případě žádná, v horším to skřípalo jako když posypete slepci chleba pískem místo solí a pak přihlížíte jak se ho snaží sníst. Četnost karet v balíku stále diktovala spíš sbírka než hráčský rozmysl.

     Ale abych na tuto dobu neházel jen samou špínu, musím uznat, že je už znatelný pokrok v hráčském myšlení a strategii. Kdo poctivě pracoval, testoval a takzvaně „nezahnil“ přicházel stále na nové netušené kombinace a žasnul nad dokonalostí karetní hry Portal.

 

Shrnutí: (aneb nezažil jsem, ale mám tu drzost hodnotit)

     Hlavním znakem této doby temna bylo neúplné využití potenciálu jednotlivých barev a spolupráce jednotlivých karet. Balíky, které se tehdy zdály naprosto dokonalé a nepřekonatelné, by dneska hrál jen sebevrah nebo sebeprznič. Právě bludná víra v dokonalost brzdila nalezení účinných strategií, které vládnou dnes. Ale kdoví, co když dnešek je jen další etapa středověku? A ten, kdo bude v budoucnosti diktovat svůj článek do svého superpočítače, bude stejně nemilosrdný k současnosti? Nechme se překvapit.

Laďa